Bohunka je tělem i duší cestovatelka a její volnost, přímočarost a nadhled mi učaroval od prvního okamžiku. Je to živel, který se nedá zastavit.
V dětství toho moc nenasportovala a byla víceméně upoutaná na jedno místo. Přesněji řečeno na lůžko v pražské nemocnici v Krči, kde jí 3 roky dávali dohromady rozpadlý klouby v kyčlích. Dneska je tomu přesně naopak. Stopy po nemoci nikde, skoro žádný sport jí není cizí a je tak „rozlítaná“, že se dá s jistotou říct, že „resty“ z dětství dohnala, dokonce mnohé v lecčems i předehnala. Má vystudovanou střední zahradnickou školu v Mělníku, pracovala v marketingu v několika nadnárodních společnostech, nyní se nejvíce věnuje svým projektům Čajové Bedýnky a Authentic World Food.
Kdy se v tobě objevila ta touha procestovat svět až do takové míry, že jsi odešla z práce a prostě vyjela?
„Cestovala jsem vždycky, ale většinou jen za sportem do okolních evropských zemí, třeba do Rakouska a Itálie. Jezdívali jsme na lyže, na snowboard, na horolezení nebo na divokou vodu. Už delší dobu jsem taky pokukovala po surfování, ale nějak se na to nedostalo. Až když jsem se rozešla s přítelem, rozhodla jsem se do toho jít naplno. A úplně jsem tomu propadla. Prostě jsem si řekla, tak co, nikdy jsem nebyla nikde v cizině na dlouho sama a kdy jindy to udělat, když ne teď. Sekla jsem s prací a odjela surfovat.“
Zní to tak jednoduše, ale musí to být těžké, třeba finančně, ne?
„Já jsem měla kliku, ve firmě, kde jsem pracovala, právě probíhala restrukturalizace. Díky tomu jsem dostala velké odstupné a měla do začátku peníze. Všechno do sebe krásně zapadlo. Navíc jsem začala v Irsku, takže to s prací nebylo tak složitý. Je to Evropská unie a mluví se tam anglicky.“
Jaké byly tedy začátky v Irsku?
„Přijela jsem tam natěšená a měla jsem pocit, že se mi otevřel celý svět. Kam jsem přišla, tam mě bylo všude plno. Od prvního dne jsem se tam cítila jako doma a navíc jsou Irové strašně vřelí lidé, takže mi ve všem vycházeli vstříc. Jeden týpek mi třeba na celé ty měsíce půjčil kolo. Díky penězům jsem měla čas se trochu rozkoukat a poznat to tam. První měsíc jsem si sháněla bydlení, cestovala a hodně surfovala. Pak jsem dělala, co šlo. Začínala jsem jako sběračka skla v nočním klubu, myla nádobí a dokonce vařila v kuchyni. Ale nejvíc jsem si užívala práci v surfařské kavárně, kde jsem nakonec dělala i zástupce majitele. Výhodou bylo, že jsem mohla kombinovat práci se surfováním.“
Co tě vedlo vrátit se do Čech, když jsi byla ta spokojená?
„Najednou jsem měla pocit, že bych se chtěla vrátit domů. Ale vůbec jsem nevěděla, co chci nebo budu dělat. Chvíli jsem tak pracovala s kamarádem v cestovní kanceláři, která pořádala surfové a snowboardové výlety. Na dva roky jsem se také vrátila do korporace, ze které jsem původně odešla. Ověřila jsem si ale, že moje hodnoty a sny už jsou jinde a že takhle pracovat a žít už nedokážu.“
Takže ses vrátila k cestování – s batohem, prknem a sama?
„Jo, ale nechtěla jsem jen cestovat a někde se plácat. Chtěla jsem, aby moje cesty měly nějaký cíl. Na svých cestách jsem často bydlela u místních, a když jsem viděla jejich kuchyně, tak jsem si říkala, že by bylo hodně zajímavé natočit, jak se vaří místní jídlo v autentických podmínkách a prostředí. Proto jsem si vymyslela projekt, food and travel blog nazvaný Authentic World Food, našetřila peníze a vyrazila.“
Jak se na ten tvůj plán koukají místní? Nechají se natáčet? Nejsi pro ně taková „bílá“ atrakce z Evropy?
„Vždycky se jich ptám, jestli s natáčením souhlasí a respektuji, když to nechtějí. A jasně, že jsem atrakce, ale o to je to jednodušší. Oni jsou strašně vřelí a pohostinnost mají v krví. Někteří ji mají dokonce jako součást svého náboženství, které jim říká, aby se o hosta postarali. Důkazem toho bylo, že když jsem projížděla Srí Lanku na kole, dostala jsem cestou asi deset pozvánek na oběd během 2 hodin.“
Takže je jednoduché najít si svůj objekt k natáčení?
„Jak v které zemi. Na Srí Lance to šlo samo. Tam vás lidi pořád někam zvou, všechno vám ukazují, jsou přirození a nechají se bez problémů natočit. Pak jsem ale přijela do Vietnamu a tam tomu bylo úplně naopak. Oni tomu nebyli vůbec naklonění. Nedokázala jsem se plně přizpůsobit jejich rytmu. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že lepší je neplánovat, nechat to náhodě a hlavně si to všechno užívat, tím pádem být v pohodě a pak všechno přijde.“
Podařilo se ti nakonec ve Vietnamu něco natočit?
„Začátky byly těžké. Věděla jsem, že bych rozhodně měla ve Vietnamu natočit vaření polévky Phó. A tak jsem chodila do restaurací, tu polévku si objednávala pořád dokola a snažila se s místními spřátelit. Jenže vůbec to nefungovalo. Když jsem přestala tlačit na pilu, zjistila jsem, že stačí aktivně mluvit o tom, co vlastně dělám, a oni se mi nakonec sami začnou nabízet.“
Natáčet na ulici nebo v nějaké tmavé sklepní kuchyni se nedá asi srovnávat s natáčením v dokonale osvětleném studiu s produkčním týmem. Je natáčení složité? Jak řešíš, aby video vypadalo dobře nebo aby jeho natočení vůbec dopadlo? Máš třeba scénář?
„Mám i nemám. Ono je hezké mít scénář nebo nějakou představu, ale já vlastně vůbec nevím, co se tam na místě opravdu stane. Jakmile mi místní dovolí natáčet, musím okamžitě jednat, abych něco neprošvihla, takže není čas něco připravovat. A musím pracovat s tím, jak je kuchyně postavená nebo kde jsou okna. Vím, že natáčet proti světlu je blbost, ale když se vaří tak, že je mohu zabrat jen proti světlu, nic jiného mi nezbyde. Nemůžu jim prostě říct, aby si všechno přesunuli jinam kvůli mému videu. Musím pracovat s těmi podmínkami, které tam jsou a někdy je to adrenalin, protože nevím, co se bude vařit ani jak dlouho. Na druhou stranu to, že mám jen jednu malou kameru, která je nevyděsí a jsem tam sama je vlastně výhoda.“
Jak, nevyděsí?
„Když si tam šaškuju s tím svým malým foťáčkem, chovají se místní úplně přirozeně. Kdyby tam přišel štáb o čtyřech lidech s několika kamerami a světly, nebyl by projev místních tak přirozený. Naopak by se spíše vylekali.“
Jak to tedy vypadá?
„Při samotném natáčení se většinou žena-kuchařka chová, jako bych tam nebyla. Vaří si a chvílemi si chce povídat. Takže se klidně může stát, že já natáčím, ona vaří a najednou se na mě otočí a zeptá se: do you have a boyfriend? To jsou situace, které mě rozesmějí. Nejen ze slušnosti se snažím s nimi komunikovat, takže odložím kameru a povídám si s ní. Stává se mi tak, že najednou něco přisype do jídla a já to tak nemám zachycené.“
Dá se s tím ještě něco dělat?
„Většinou to ve videu okomentuji, že jsem třeba prošvihla přisypání soli. Nebo když natáčím delší dobu u stejné rodiny několik receptů a oni použijí stejnou ingredienci, tak to nastříhám ze dvou videí. Pak se třeba stane, že tam má žena jinou košili, jiný účes nebo je jiné počasí. Takže natáčení videa je tak trochu na pankáče…“
Ale tak o to je to potom autentičtější, ne?
„Jasně. Ale některá videa dohromady nedám, někdy to prostě nevyjde. Každopádně vždycky se snažím to nějak vymyslet.“
To mě navedlo k tomu, znáš vůbec jejich ingredience, když ani nevíš, co se bude vařit, nebo se ti už stalo, že jsi nevěděla, co to do jídla sypou?
„No jo, stalo se mi to hned u prvního videa. Stála jsem tam, natáčela ženu, jak vaří a koukala na prášek, co sype do jídla. Myslela jsem si, že vím, co to je za koření. Jenže pak přidala další prášek, který měl úplně stejnou barvu a pak třetí, taky skoro na vlast stejný a paní sice koření pojmenovávala, ale já jí samozřejmě vůbec nerozuměla. Taky je velký omyl si myslet, že si postup nemusím zapisovat, že když se podívám na video, tak ty ingredience dodatečně rozeznám. Většinou nerozeznám.“
A jak jsi to vyřešila s těmi ingrediencemi?
„Chodím „studovat“ na místní tržiště, abych ingredience viděla bez obalu. Když byla možnost, vzala jsem s sebou i někoho anglicky mluvícího, kdo by mi řekl, jaké jsou místní názvy. Abych věděla, co to je, když mi řekne, že tam sype třeba duru nebo abych poznala ústřicovou omáčku od sójové. Tohle je vlastně taková moje příprava na natáčení.“
Fungují v takových zemích i supermarkety?
„Jasně. Vždycky tedy jen ve větším městě. Já je využívám ve chvíli, když přijedu do země, kde nemám nikoho známého, aby mi řekl ceny a názvy surovin a koření. Na názvy i ceny se tak jdu podívat právě do obchodu a díky tomu i vím, že na trhu by to mělo stát minimálně dvakrát nebo třikrát méně, tak jsem připravená i v tomto ohledu.“
Většinou natáčíš v asijských zemích? Je tahle kuchyně tvojí doménou?
„Zatím je to hlavně Asie. To proto, že je tam po kupě spousta zemí z vyhlášenou kuchyní, je tam levno a oceán, tak jsem ty země vzala víceméně v rámci jednoho „výletu“. Mám v plánu natáčet i v dalších zemích. Byla jsem třeba v Maroku a měla jsem naplánovanou cestu i do Mexika. Ale celé se to zkomplikovalo, a proto jsem to odložila.“
Co ti z asijské kuchyně nejvíc chutná?
„To je těžké říct. Já miluju thajskou, indickou, indonéskou kuchyni…… Těžko specifikovat jen jednu nebo hůř říct jen jedno jídlo.“
Na exotické jídlo není moc Čechů zvyklých. Jak funguje tvoje zažívání?
„Moje zažívání je odmalička trénované sníst všechno. Můj žaludek snese všemožné kombinace, a to i co se týče alkoholu. Až na zážitek z Indie jsem nikdy žádné problémy neměla.“
Co se stalo? Špatná hygiena?
„Snažím se vždycky dodržovat nějaké základy hygieny, umývat si ruce, ovoce předtím, než ho sním, ale často ho umývám právě vodou z vodovodu. Nebo když vidím, že turisté normálně pijí místní vodu, tak si ji dám taky. Jenže v Indii jsem chytla parazity a vůbec nevím z čeho.“
Jela jsi hned domů?
„Nejela, měla jsem před sebou ještě měsíc na Borneu. Myslela jsem si, že mám jen obyčejné zažívací potíže, protože po antibioticích se mi vždy na chvíli ulevilo. Taky mi nebylo tak zle, abych jela domů. Byla jsem jen slabá a neměla sílu na surfování. Jenže tyhle prášky nebyly tak silné, aby vybily všechny parazity.“
Jak dlouho ses léčila?
„S léčbou v Indii i na Borneu to trvalo celkem tři měsíce. V Indii jsem byla dokonce i v nemocnici.“
Uf, jak probíhala léčba v Indii? Neměla jsi strach?
„Na začátku jsem se tomu hrozně bránila. Když mi někdo doporučoval, abych šla do nemocnice, že to trvá dlouho, bála jsem se, že tam ještě něco dalšího chytnu. Znala jsem všechny ty příběhy o tom, jak jdeš do špinavé garáže, všude vidíš zaschlou krev a špínu. Ale pak mi bylo ouvej, tak už jsem jít musela.“
Realita byla jaká?
„Byla jsem v nemocnici na jihu Indie, která je civilizovanější než sever. Myslela jsem si, že tam bude strašně moc lidí a já tam budu čekat hodiny a hodiny. Ale když jsem tam přišla, byla jsem mile překvapená. Bylo tam málo lidí, čisto a přivítala mě sestřička v nádherném barevném sárí, která uměla anglicky. A nemysli si, nebyla to nějaká nemocnice pro zápaďáky. Byla jsem tam jediná bílá.“
To bylo milé překvapení.
„Když viděla, jak jsem slabá, hned mě vzala do ordinace, kde byli všichni milí a hezky oblečení. Okamžitě mi udělali všechny základní vyšetření, na základě toho mě pak poslali na další testy a dali mi kapačky. Za dvě hodiny byly všechny testy kompletní, všechno mi vysvětlili a chovali se prostě skvěle. Jen na ty parazity bohužel nepřišli. Jsou na ně potřeba speciální testy, ale na Bulovce mi potvrdili, že postupovali naprosto správně a profesionálně. “
Kolik holek vlastně v Čechách surfuje?
„A čemu říkáš surfuje? To já fakt nevím, ale je jich poměrně dost. Z fleku bych ti asi vyjmenovala dvacet holek z těch, který tráví u oceánu hodně času, a které znám osobně.“
Jak dlouho už surfuješ?
„Poprvé jsem na tom stála 2008 ve Francii.“
Takže tvoje technika už je mistrovská. Nebo se musíš pořád učit?
„No jéje, surfování se budu učit do smrti. Je to těžký sport, asi nejtěžší z těch sportů, co jsem kdy zkusila. Když si představíš třeba surfaře Kellyho Slatera, kdy on bude na stupnici 100 % a úplného začátečníka s 0 %, pak já jsem tak na 15 %.“
A nepodceňuješ se trochu? Měla jsem totiž možnost si přečíst, že ses zúčastnila mistrovství České republiky?
„Ježíš, no jo. Chtěla jsem jet v létě z Irska někam do tepla, pozdravit kamarády a tak jsem to všechno tak nějak spojila a ze zvědavosti se mistrovství zúčastnila. Bylo to v době, kdy většina holek se surfováním vesměs začínala, tak když to přeženu, tak stačilo sjet párkrát pěnu a bylas na bedně, takže zhruba tak jsem se dostala ke bronzu.“
Co znamená jezdit pěnu?
„Když přepadne vlna, změní se v pěnu. Když začínáš, tak se často ani nepropádluješ tam dozadu na vlny a neumíš je chytit. Mnohem jednodušší je si počkat blíž ke břehu, až se vlna zlomí a změní se v pěnu. Není to tak prudký „kopec“ a má to sílu.“
Kde se nejlépe surfuje?
„Havaj, Indonésie, Austrálie, ale těch míst je strašně moc. Pobřeží musí být uzpůsobeno tomu, aby se tam vlna tvořila. Z těch evropských zemí jsou super podmínky třeba v Irsku, Portugalsku, Španělsku nebo ve Francii. Strašně mě láká surfování v Africe.“
Co pro tebe vlastně znamená surfování?
„To je životní styl. Jednak mě baví, že díky tomu cestuješ, že jsi v přírodě a že děláš nějaký sport. Ale taky to, že lidi kolem toho jsou v pohodě, otevření a komunikativní. Proto pro mě není problém cestovat sama. Když připádluju tam, kde nikoho neznám, celkem rychle se s nimi seznámím a trávím s nimi čas.“
Takže lidé okolo surfu fungují jako komunita?
„Přijde mi, že surfaři jsou většinou otevření a zvyklí na to, že cestují sami. Většinou cestují víc než čtyři týdny v roce a ono není úplně jednoduchý sehnat někoho, kdo s nimi pojede na několik měsíců. Je to o tom, že musí mít vyřešený životní styl, aby mohli dělat to, co dělají a kombinovat to s prací.“
Surfařská komunita je tedy i takovou inspirací, jak si to zařídit?
„Přesně, pořád slyšíš zajímavé věci a že se dá život poskládat tak, aby to šlo. Jejich přístup ti hodně dá, nabíjí tě to, ukážou ti možnosti, jsou optimističtí, kreativní, nestěžují si, nežijí drbama. Baví mě tyhle lidi potkávat. Navíc mě na surfování baví i to, že se člověk naučí něco o sobě. Vždycky se musím vyklidnit, abych si to užila. Sladit s přírodou a s vlnou nebojovat. Je třeba ji odhadnout, jak se bude pohybovat, kde se zlomí, jak je rychlá a musím se uvolnit a jet na vlně té vlny. Každá vlna se chová jinak a je důležité ji přečíst a sladit se s ní.“
To ale záleží i na zkušenostech?
„Určitě, umět načíst vodu je alchymie. To já dodneška neumím úplně perfektně. Jistě umím to více, než na začátku, ale když surfuju s někým, kdo to tam zná, tak já třeba vidím dvě vlny za to místo, kde jsem, ale ten týpek, co tam žije celý život, koukne někam kilometr daleko a pádluje třicet metrů ode mě a já vůbec nechápu co tam dělá. A pak po minutě přijde nejlepší vlna dne a on je na tom správným místě.“
A podle čeho se řídí?
„Podle toho, jak se pohybuje hladina. Ta vlna jde pod vodou a výraznějc se zvedne až když je skoro u tebe. Když tomu rozumíš, odhadneš to už z dálky než se zvedne – podle tvaru, odstínů barev, drobnýho vlnění na vlně a tak a podle toho tím směrem pádluješ. Lajk by přitom při pohledu na stejné místo viděl spíš jen „jezero. “
Jde o fyzicky náročný sport?
„Strašně. Nejnáročnější je pádlování. Teď jsme byli pádlovat na jezeře, a to jsme byli chvíli a mě tak bolí ramena, i přesto, že tady u nás pádluješ po rovné hladině. Když jsi v oceánu, potřebuješ se dostat na místo, kde se vlny chytají. Takže celou dobu pádluješ proti vlnám, které musíš většinou podplavat i s prknem, které pod ní stlačíš. A když jsi na místě, kde jde jedna vlna za druhou, není žádná sranda se tam dostat.“
Existují mezi surfařema ve vodě nějaká pravidla?
„Musíš se sladit nejenom s vlnou, ale i s lidmi kolem. Kdo je nejblíž tomu místu, kde se vlna láme, toho je a ten jede. A pokročilejší pravidlo je, že by se lidi měli střídat, ale člověk je často rád, že platí to první pravidlo.“
Na vodě je důležitá je i psychika ne?
„Ano, psychika je opravdu důležitá součást. Sama o sobě vím, že když nejsem ve vodě v pohodě, tak si nezajezdím.“
Dalo by se říct, že to byli právě surfaři, kteří tě přivedli na tvůj další projekt, Čajové Bedýnky?
No vlastně i jo. Surfaři si totiž potrpí na dobrý jídlo a pití, čaje nevyjímaje. Já sice už dřív pila hlavně sypaný čaje, ale až díky surfařům jsem začala objevovat, že existuje i něco jinýho než Cejlon a Earl Grey. Na cestách jsem se taky nachomýtla ke spoustě turisty nedotčeným čajovým továrničkám a díky projektu Authentic World Food jsem objevila, že v Americe frčí vinné či pivní kluby, kde si předplatíš členství a pak Ti každý měsíc přijde výběr několika vín nebo piv a ty nikdy nevíš jakých. Pak jsem pro jeden cestovatelský portál psala článek o marockém mátovém čaji a v ten moment se mi to všechno tak nějak krásně spojilo a já se rozhodla udělat takový podobný klub s čajem a ukázat lidem, jak rozmanitý čaj může být. Loni na konci května jsem zaregistrovala doménu a přes léto jsem celý projekt dokončila a na podzim spustila.“
Co surfaři a žraloci? O tom se mluví asi nejvíce. Je to opravdu tak nebezpečný sport?
„Kdyby ses měla zamyslet nad tím, kolik lidí ve tvém okolí mělo autonehodu, bylo by jich o dost víc, než surfařů, kteří se setkali se žralokem. Ta pravděpodobnost, že zrovna tebe kousne žralok, je malá. Samozřejmě jsou místa, o kterých se ví, že tam jsou a stanou se tam nehody třeba dvakrát ročně.“
A proč se na nich teda surfuje, když se ví o tomhle nebezpečí?
„Tak jako to je stejný jako když jsi v horách a jsi na místě o kterém víš, že tam dvakrát do roka spadne lavina. Když tam chceš, stejně tam jedeš.“
Ty máš ale zkušenost se žralokem. Blízký setkání.
„Úplně zblízka jsem se se žralokem setkala jen jednou. Jinak jsem byla místech, kde mi někdo řekl, že tam žralok byl třeba den před tím.“
Tak co se stalo s tím žralokem?
„Bylo to v Irsku. Pádlovali jsme kousek od břehu, když jsem si najednou všimla obrovské ploutve, která byla větší než třetina mýho prkna. Hned jsem podle pohybu věděla, že to není delfín, ale žralok. Byl tak blízko a břeh mi najednou připadal tak daleko. Všechno ve mně se sevřelo a já jsem nevěděla co mám dělat. Chtěla jsem zařvat shark, ale vůbec to nešlo. Zvládla jsem jen posunkovat na ostatní, ale oni se jen smáli. Začala jsem proto ukazovat směrem, kde ten žralok plaval, ale oni se smáli ještě víc. Věděli totiž narozdíl ode mě, že je to žralok veliký, který jí jen plankton.“
Delfína jsi potkala?
„Spoustu. V Irsku je dokonce jeden ochočený. Je tam jedna zátoka, kde jsou na pláži dvě flašky naplněný kamínkama a spojený šňůrkou. Můžeš s tím napádlovat do zátoky, zachrastit, odhodit a čekat. Vždycky se po chvíli vynoří ploutev, nabere flašky a někam je odveze, ty pro ni doplaveš, zase zachrastíš, hodíš a tak pořád dokola.“
Co je podle tebe horší, než žralok?
„No nevím, jestli horší, ale můžou to být třeba medúzy. Někdy tě jen lehce žahnou a máš pár pupínků. Ve Vietnamu jich ale bylo hodně a byly strašně agresivní. Na jednom místě mě několikrát tak sežehli, že jsem pak už ani nešla do vody, bylo to jak když tě někdo přetáhne ostnatým drátem. Navíc požahání od týhle medúzy se každý den zhoršuje, víc natýká a svědí a až třeba pátý den to začíná odeznívat. Kdybych to nevěděla od místních, tak bych se druhý den vážně lekla, jak to oteklo. Už ale taky vím, jak na ně. Jeden místní surfař mi postižené místo vydřel pískem a pak mi řekl, abych si to počůrala. A funguje to. Pískem vydřeš takový ostníčky a tou močí to nějak zneutralizuješ.“
Kam plánuješ teď vyrazit?
„Ještě nemám jasně dané plány. Záleží na penězích, na tom jak dopadnou Čajové bedýnky teď na jaře a taky jednám s potenciálním partnerem pro Authentic World Food. Chtěla bych na chvíli třeba do Indonésie. Když nebudu mít dost peněz, tak bych se tam mohla někomu starat o barák nebo jinak „dobrovolničit“.“
Baví tě dobrovolničit?
„Dobrovolničení je třeba i to, že někde něco děláš za ubytko a jídlo. Může to být v podstatě cokoli. Ale jestli myslíš takový to klasický dobrovolničení, tak jsem necelé 2 měsíce učila na ostrově Lombok v Indonésii angličtinu v bambusové škole a to jsem úplně milovala. Ty děti se strašně snaží, baví je to a je úplně dojemný, když jdeš tím palmovým hájem a před tebou jdou dvě holčičky, drží se za ruku a zpívají si anglickou písničku, kterou jsi je učila.“
