Je plná pozitivní energie, může být inspirací pro mnoho žen, které se rozhodly i s dětmi dále podnikat. Lenka Vyhnálková je totiž ženou, která se naučila skloubit rozjetou kariéru s rodinou a přitom se cítit stále dobře.
Lenka je krajinářský architekt, vystudovala zahradní inženýrství a v roce 2011 založila atelier Living in green v Dobřichovicích. Návrhy zeleně a rodinných zahrad se zabývá od roku 2007, kdy nejprve pod svým jménem, později v atelieru Garden Point, vytříbila svůj styl a grafickou podobu projektů. Zajímá se o východní umění Feng-shuei a i proto se byla inspirovat tímto stylem v Japonsku.
Jaké roční období je pro vás nejpříjemnější?
„Nejpříjemnější je pro mě asi léto, protože je teplo a zároveň je méně práce, takže můžu trávit více času s dětmi. Ale nemůžu říci, že bych nějaké roční období neměla ráda. Ale když se řekne léto a cítím vůni blížících se letních prázdnin, těším se z toho. A myslím, že léto těší všechny a je jedno jestli je vám šest nebo šedesát.“
A kdy pro vás tedy nastává ten největší pracovní frmol?
„Největší pracovní nával je na jaře, když se všechno probudí. Včetně lidí, kteří najednou zjistí, že mají na zahradě jenom hlínu. No a potom taky po prázdninách, když se všichni vrátí z dovolených. Takže v největším zápalu bývám od září do půlky listopadu.“
Jak oslavujete jaro, když vlastně v tomto ročním období „žijete v zahradách“?
„Jaro oslavujeme s rodinou asi úplně stejně jako všichni ostatní. Radujeme se z toho, že zima odchází, je teplo a všechno kvete a zelená se. Díky životní etapě, ve které právě jsem, prožívám jaro hlavně s dětmi, které se těší z naprostých drobností. Od obdivování sněženek, přes radost z toho, že nám na zahradě něco kvete, až po oslavy Velikonoc, grilovačky a všechno, co k tomu patří.“
Chtěla jste vždy projektovat zahrady?
„Když jsem po gymnáziu přemýšlela, co budu dělat, tak mojí první volbou byla pedagogická fakulta. Druhou zálibou byla botanika, takže jsem se přihlásila i na přírodovědeckou fakultu. To, co dělám v současnosti, pro mě byly původně jenom zadní vrátka, kdybych se nikam nedostala. Nakonec to byla škola, kde mě vzali bez přijímaček, a jak jsem byla po maturitě zlenivělá, byla to jasná volba. Až po čase jsem zjistila, že to tak mělo být a že se spojilo všechno, co jsem měla ráda a chtěla jsem dělat. Všechno do sebe krásně zapadlo a je z toho práce, která mě moc baví.“
Kdy jste si vyzkoušela „udělat“ svoji první zahradu?
„První zahradu jsem dělala tatínkovi v rámci školy. A pak už jsem si hledala kontakty přes známé.“
A jak teď vypadá vaše zahrada? Platí i u vás, že kovářova kobyla chodí bosa?
„Já mám zahradu teď poslední rok nově. Před rokem a půl jsme se z bytu přestěhovali do domku. Takže teď po rekonstrukci domu začínáme částečně svépomocí upravovat zahradu, ale hotová bude asi tak příští rok. Ale je to skvělé. Přestože si při realizaci všech mých „výmyslů“ občas manžel strhne záda, tak se na tom podílíme jako celá rodina a užíváme si to všichni i s malými syny. I o to větší radost pak máme z toho jara, protože je vidět kus naší společné práce.“
Manžel je také z oboru?
„Nene, on vlastně jen musí odmakat tu tvrdou mužskou práci. Ale myslím si, že pro nás pro všechny je ta naše zahrada takovým relaxem a společným zájmem. A pro děti mimo jiné i velkou zábavou. Všichni, kdo mají děti, mi jistě potvrdí, že děti jsou na zahradě jako malé kobylky, které spasou všechno, co se dá. Právě pro ně letos budujeme velkou produkční část zahrady.“
Jak se dá vedení vlastní firmy skloubit s rodinou?
„Těžko. (smích) Ale určitě se to dá. Nejtěžší je na tom skloubit vlastní vnitřní přístup a touhu s tím, co od nás očekává okolí, aniž by měl člověk pocit, že něco, ať už rodinu nebo práci, zanedbává. Alespoň já to tak mám, protože nemám ráda ten pocit, když nedělám věci na sto procent ať už doma nebo v práci. Ženám pak dle mého pomáhá také hormonální výzbroj, kterou mají od přírody a která se aktivuje ve chvíli, kdy se narodí dítě. Ženy pak stíhají o 200 % více, než tomu bylo dříve. A navíc já mám ohromnou výhodu v tom, že v mém okolí mě všichni podporují v tom, co dělám ráda. Manžel i prarodiče jsou mi velkou oporou. Snažím se to proto vymyslet tak, aby byly děti vždy s někým z rodiny. To mi hodně pomáhá netrápit se pocitem, že jsou děti někde odložené u chův, ale čas si vyplňují se svými blízkými. Ale skloubit se to dá – po večerech, o víkendech. Musí se to vždy nějak rozložit. Nejdůležitější je podpora a tolerance ze strany manžela, protože když není, může to celý vztah ovlivnit negativně a důsledky pak mohou být fatální.“
Co vás na vaší práci baví nejvíce?
„Že je tvůrčí, že je pokaždé jiná a že můžu komunikovat s lidmi. Baví mě to i z toho důvodu, když vidím, že společně se svým týmem můžu udělat něco lepšího a pak to i hmatatelně vidět. To mě v mé práci dobíjí a dává sílu jít dál. Díky práci na soukromých zahradách a při jednání s lidmi se setkáváme s pozitivní zpětnou vazbou. Vlastně pomáháme lidem bez představivosti, zhmotnit jejich představy, inspirovat je podle toho, jací jsou, jaké mají domy a co si přejí. A vy to pomůžete pojmenovat a vidíte, jak se pak rozzáří a jak jsou spokojení. Ale platí to i u veřejných projektů, díky kterým zvelebujeme zanedbané a zarostlé životní prostory i ve městech a na sídlištích. A když pak vidíte, že se přes různé komplikace zrodí nový park a chodí do něj lidi a líbí se jim to, pak je to pro mě ta největší odměna.“
A preferujete soukromé nebo veřejné zakázky?
„To se tak nedá říct. To je jako byste se ptala, jestli mám raději pohorky nebo kecky. Oboje si vezmete při jiné příležitosti. Při práci na soukromých projektech navazuji s lidmi nová přátelství na celý život. A ve veřejných projektech uděláme ten první krok a najednou se ohlédneme a vidíme, že v tom městě pracujeme už několik let a spoustu věcí jsme změnili. Obojí je moc zajímavé a inspirativní.“
Kde berete inspiraci?
„Spoustu věcí vidíte v zahraničí, v parcích nebo na výstavách. Inspirace je v tom vidět, co už udělal někdo jiný. Může to být estetické, krásné, ale nakonec i vlastně jen funkční. Není totiž vždy pravdou, že všechno na zahradě je plně funkční a funguje to stoprocentně dobře. Velkou inspirací je příroda sama. Je spousta míst, na kterých se příroda musí následovat, jinak si tam člověk vyláme zuby. A nakonec ovlivňuje mě i životní prostor lidí, jejich postoje, trendy, které v podstatě samy zformují to, co nakonec bude na jejich zahradě. Je to kombinace vlastně všech výše zmíněných bodů, které jsou klientovi doslova ušité na míru, aby se cítil ve své zahradě dobře.“
Máte certifikát na zahradní Feng Shuei – jak se to promítá na našich zahradách? Jaký je jeho smysl na zahradě?
„Hlavní je nedávat Feng Shuei žádné hranice, kde má být a jak ho vnímat. Prostě Feng Shuei je a funguje. Pro mě je to cesta, jak pochopit skutečné fungování pravidel tady na Zemi. Jeho podstatou není to, že si vytipujete dobré místo pro sochu Buddhy a pak si pořídíte východní dekorační předměty, to je jenom jedno z možných pojetí. Ale to, proč já se o to učení zajímám, letos jsem dokonce mu zasvětila rok života, je to, že jde o prastarou filozofii, která na základě přírodních zákonitostí umí doporučit postupy, díky kterým následujeme přirozené procesy. Jsem s nimi v souladu. A je jasné, že ve chvíli, kdy následujeme to, co je pro nás přirozené, tak nám to přináší jen pozitivní pocity. Myslím, že podobná pravidla znali i staré slovanské, germánské i keltské národy. Já se to ale učím v rámci té východní filozofie, protože to mě kulturně bližší mi život do cesty nezavál :). Fungování základních přírodně zemských pravidel, ze kterých je člověk vytržený technikou a vědou, a není už schopný v přírodě přirozeně fungovat a musí se to uměle učit. Ale kdybychom žili blíže přírodě, pak bychom se my ženy nemusely učit rodit děti a mít předporodní kurzy, ale už jsme tak domestikovaní, že jsme to zapomněli a teď se snažíme o návrat.“
Takže je to podle vás cesta zpátky?
„Je to cesta zpátky, ale zároveň je to cesta pro naši civilizaci dopředu. Je to zřetelné i dobou, kdy se společnost napříč vrací k přírodě a poznává, že už je současný stav neúnosný, že už je všechno tak naordinované a vědecky popsané, že už potřebujeme únik.“
Jak se konkrétně Feng Shuei projevuje v zahradě?
„Že správně využíváte rozložení všechno, co má v životě a v zahradě být vůči rozložení ostatního světa. Těžko se to vysvětluje ve dvou větách, ale v podstatě je to o tom, že víc cítíte, než víte. Asi bych to popsala tak, že je to přirozené následování toho, co je typické pro přírodu, pro květiny, stromy, plody a tak podobně. Je to vlastně oslava přirozených procesů.“
Pomáháte lidem i s tím, co a jak pěstovat?
„Jasně. Kromě uspořádání prostoru, je i tohle úkolem nás architektů. První věc je forma a druhá je její naplnění. Lidé tíhnou stále více k zobání na zahradě, takže během konzultace dochází i k tomu, co a jak moc budou chtít pěstovat, aby to pro ně byla stále potěcha. Je to i o osvětě, jak využít zahradu i jinak než okrasně.“
Můžu se k přírodě vrátit, i když nemám zahradu, můžete mi nějak poradit?
„Určitě, můžete si vytvořit zahradu na balkóně, v truhlíku na parapetu, prostě kdekoli, kde je trocha hlíny. Připravujeme nyní zajímavý projekt na sídlišti v Hořovicích, kde žijí starousedlíci, kteří jsou spjatí s přírodou a každý tam má pod okny svůj záhonek, kde si pěstuje rajčata, opéká buřty a relaxuje. Chceme ukázat, že i na sídlišti může člověk najít ten svůj kus přírody. A myslím si, že i v současné době nápady s komunitními zahradami je téma, které začíná u nás rašit a má velký potenciál.“
Blíží se Velikonoce – co pro vás tyhle svátky znamenají a jak je budete slavit?
„Velikonoce jsou pro nás velké oslavy jara, takže všechny tradice, které s tím souvisí, doma prožíváme. Co se týká duchovní části Velikonoc, té křesťanské, tak to se mě v současné době dotýká méně, když máme děti. Je to spíš o tom, že ne všichni faráři, jsou na takovém módu moderního křesťanství. Jsem věřící a myslím, že je to důležité, že je důležité předávat tu naši tradiční podstatu dalším generacím, ale chybí mi v okolí moderní farář, který by se uměl povznést, uměl sdělit věci z Bible jinak a zapojit do toho i děti. Ale určitě tradiční křesťanské Velikonoce a jejich historii s dětmi řešíme a předáváme jim to dál.“
Co byste poradila ženám s dětmi, které se rozhodnout začít podnikat nebo založit vlastní firmu?
„První a asi jedinou radou je, i když to bude znít jako klišé, že nejdůležitější je, aby k sobě byly, co nejvíce upřímné. Říct si, co chci jako člověk, ne jako matka, protože to máme všechny stejné, ale to, co chci já osobně. A když to bude vědět a bude ji to naplňovat a bude s tím v souladu, pak ze sebe bude vyzařovat takovou energii, že i děti budou spokojené s nastavenými pravidly. V takovém případě to jde všechno hladce, i já jsem bojovala s očekáváním okolí a jejich názory, ale tím si projde každá žena, která má malé děti a chce pracovat. Já jsem byla hozená do vody, neuvědomila jsem si v době, kdy jsem zakládala firmu, že se pak s příchodem dětí s tím budu muset nějak vyrovnat a nebudu moci odejít na tři roky na mateřskou. Vždycky se mi ale potvrdilo, že když já jsem s tím v pohodě, tak jsou s tím i ty děti v pohodě. Ve chvíli, kdy si to člověk nastaví tak, jak on chce, tak se dá vybalancovat všechno. Není třeba se toho bát.“
