Svůj život zasvětila knihám. Kromě psaní ale také pravidelně cvičí jógu. Myslí pozitivně a věří, že každá žena si může splnit své sny v jakémkoliv věku.
Spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová dosud vydala tři romány a jednu knihu pro děti. Skutečný úspěch jí ale zajistil až román Hana, který vychází ze skutečných událostí. Co dnešní čtenáři potřebují a jak dbá o své zdraví a krásu? Nejen o tom jsme si s Alenou Mornštajnovou povídaly.
Jste úspěšnou spisovatelkou. Živíte se psaním odjakživa? Pokud ne, co jste dělala předtím?
Vždycky jsem měla blízko k jazykům a literatuře, a i to byl důvod, proč jsem vystudovala angličtinu a češtinu. Několik let jsem učila a zároveň překládala a posléze jsem začala i psát. Překládání považuju za nejlepší průpravu pro samotné psaní.
Proč jste se rozhodla psát?
Vždycky jsem věděla, že něco napíšu, pár námětů jsem měla dlouhou dobu v hlavě, ale chyběl mi čas. Proto jsem se rozhodla dát výpověď z práce a začít psát.
Kolik knih už jste napsala?
Prozatím jsem napsala tři romány, které vydalo nakladatelství Host. Můj první román Slepá mapa vyšel v roce 2013, druhý román Hotýlek v roce 2015 a román Hana letos. Napsala jsem i knihu pro děti, která by měla s ilustracemi Galiny Miklínové vyjít v nakladatelství Albatros příští rok na jaře. Občas píšu i fejetony a krátké povídky.
O čem jsou?
Slepá mapa je považována za rodinnou ságu. Vypráví o třech ženách, jejichž jména začínájí na A., Anně, její dceři Alžbětě a nejmladší Anežce. Jejich osudy jsou ovlivněny nejen rozdílnými povahami a přístupem k životu, ale i dějinnými událostmi. Historické události zasahují i do života hrdinů knihy Hotýlek. Všechno se točí okolo trochu nemravného hotýlku za městem a jeho obyvatel. A témata třetí knihy Hana vycházejí ze skutečných událostí, které se odehrály v mém rodném městě – tyfové epidemie z roku 1954 a holokaustu.
Jak dlouho knihu píšete?
První knihu jsem psala dlouho, pracovala jsem na ní možná deset let. Nebylo to tím, že bych psala tak pomalu, spíš jsem psala málo – většinou jen v létě na chalupě. Další knihy vznikaly asi čtyři roky. Rok mi trvalo sehnat podklady, dva roky samotné psaní a rok do vydání.
Čím si myslíte, že dokážete čtenáře zaujmout?
Pro mě je důležité, aby každá kniha měla příběh, aby hrdinové byli skuteční lidé s klady i zápory a aby prožívali skutečné životy. A aby každá kniha měla kromě příběhu i myšlenku, nosné téma. Ve Slepé mapě to je snaha žít život co nejlépe navzdory událostem, odvaha a vůle postavit se osudu, síla jít dál, přestože to někdy není snadné. V Hotýlku je tématem přizpůsobení se režimu – do jaké míry jde o přizpůsobení a kde začíná kolaborace. V Haně jde o vinu a trest, ale i o to, že každý život má smysl, přestože to člověk sám v tu chvíli nevnímá. A společným rysem mých knih je naděje. Bez naděje by byl život mnohem těžší.
Pro koho píšete?
Když píšu, nevidím před sebou čtenáře, kterému je kniha určena. Věřím, že každá kniha si svého čtenáře najde. Z ohlasů vím, že moje knihy čtou ženy i muži, mladí, kteří se chtějí dozvědět něco o životě svých rodičů a prarodičů, starší lidé, kteří si ledacos pamatují.
Máte nějaký recept na to, jak psát, aby byly vaše knihy úspěšné a dokázala jste se psaním i živit?
Nevím, jestli by se psaním dalo uživit, a ani nepátrám po tom, jestli takoví autoři u nás jsou. Psaní je pro mě samozřejmě práce, protože každé knize předchází příprava materiálů, hodně přemýšlení a hledání, ale v okamžiku, kdy bych se na psaní stala finančně závislou, vytratila by se z něj radost. Proto se živím překládáním a píšu tehdy, když mám čas a hlavně chuť. Nemusím stíhat termíny a nepíšu pod tlakem. Není to ideální stav, ale jsem s ním smířená.
Co je nejdůležitější, když chcete začít psát?
Nejdůležitější je mít chuť psát a mít o čem psát. Pokud chcete zbohatnout, věnujte se něčemu jinému.
Teď trochu z jiného soudku… Jako každá žena, i vy jistě dbáte na svou krásu a zdraví. Máte nějaké denní rituály?
Od svých dvaceti pěti let cvičím každé ráno půl hodiny jógu. Vstanu, vypiju sklenici vody a cvičím. Pak si dám zdravou snídani a zapiju ji nezdravou kávou, kterou ke svému životu nutně potřebuju. To je můj každodenní rituál.
Jak se udržujete v kondici?
Psaní a překládání je sedavé zaměstnání, takže se snažím každý den vyrazit na kratší procházku. Někdy jen tak, někdy s trekingovými holemi, ale většinou se k tomu musím hodně přemlouvat. A moc ráda plavu.
Dáváte přednost přírodní či „běžné“ kosmetice?
V tomto směru bych se asi měla polepšit. Obvykle popadnu to, co mám po ruce.
Chodíte na kosmetiku?
Chodím na kosmetiku a ke kadeřnici. Tam si přečtu nějaký ženský časopis a zjistím, co všechno bych měla dělat a co dělám špatně. Během procedury si slibuju, že se polepším a budu na sebe víc dbát, ale cestou domů zase všechno zapomenu.
Trápilo vás někdy zdraví? S jakými problémy jste se potýkala?
Mám vrozené neurologické onemocnění, které je natolik vzdorovité, že na něj není žádná léčba, tudíž jsem stejně vzdorovitá i já a odmítám si zapamatovat jeho jméno. Někdy je dost otravné a s věkem se samozřejmě zhoršuje. Vzpouzím se mu pouze pravidelným cvičením a tím, že na ně prostě odmítám myslet. Prozatím se mi tento přístup velice osvědčil.
Chodíte na pravidelné prohlídky?
Stejně jako každý. Nijak zvlášť to nepřeháním.
Co byste obecně doporučila ženám? Ať už ohledně jejich profesního či soukromého života?
Nevím, jestli jsem ta správná osoba k udílení rad. Pár věcí jsem ale už zjistila. Třeba že život nekončí po třicítce, jak jsem si kdysi myslela. Že každé období života přináší něco hezkého a nikdy není pozdě v životě něco změnit nebo si začít plnit své sny. A že je lepší říkat si, že sklenice je napůl plná, ne napůl prázdná.
