Vývoj unikátního softwaru, zdravý životní styl a muzika. To jsou tři vášně, kterým sedmadvacetiletý Jan Bradáč věnuje všechen svůj čas. Tedy téměř všechen. „Nikdy nesmíte jet dlouhodobě na 100 procent. Nemuselo by se vám to vyplatit,“ říká mladý vývojář, který momentálně uvádí na trh svůj zcela jedinečný informační systém pro mateřské školky – LYFLE.
Jak vás vlastně napadlo vymyslet mobilní aplikaci pro mateřské školky? Sám ještě děti nemáte…
Duchovním otcem tohoto projektu je můj společník, který už děti má. Takže ví, jak systém komunikace v mateřské školce funguje, na vlastní kůži ho zažil. Ale nejen on byl tím nespokojeným rodičem. A mně se ta myšlenka hned líbila.
Jak aplikace vlastně funguje?
Především jde o zjednodušení předávání informací mezi školkou a rodiči a jejich cílenost. Protože když se podíváte na nástěnku ve školce, nebo její alternativu – třeba emailovou komunikaci, tak zásadní problém je, že dostáváte plno informací a z nich se vás aktuálně týká jen relativně malá část. A to je právě ta základní změna, se kterou přichází náš systém: informace bude jen pro vás a tak aktuální, jak sama budete potřebovat. Protože se vám zobrazí jen informace týkající se vašich dětí a cokoli, co jste už viděla, si označíte jako přečtené.
Další výhodou LYFLE je, že školka má možnost si od rodičů vyžádat potvrzení o přečtení. A tak se už nikdo nemůže vymluvit na to, že si nevšiml, jako když to visí pouze na nástěnce. Vyhýbáme se tak i nutnosti podpisů, nebo formulářů, protože v aplikaci LYFLE víte, s kým komunikujete – nemůže se stát, že by se někdo za vás vydával.
A proč zrovna název LYFLE?
Protože vypovídá o tom, čeho chceme jako firma dosáhnout. Je to akronym: Live Your Fantastic Life Easily. Čím dál tím více si uvědomuji, že to pro mne není jen název – zjednodušovat lidem život je to smyslem toho, co dělám. A u školek to rozhodně nekončí.
Zmínil jste nespokojené rodiče. Co jim na dosavadním systému ve školkách nejvíc vadí?
Nepřehlednost – že pokaždé, když přijdou do školky, musí si prohlédnout nástěnku, aby se dozvěděli, jestli je něco nového. A omlouvání dětí… Když jsem říkal mojí mamince, že tohle jsme vyřešili na tři kliknutí v mobilu, tak se smála a vzpomínala, že když omlouvala mě, nemohla se půl hodiny do školky dovolat.
U nás třeba omlouvání funguje přes e-mail.
Omlouvání přes mail je zjednodušení pro rodiče, ale je otázka, o co je to jednodušší pro školku.
Na vývoji LYFLE jste pracovali tři a půl roku, vám je sedmadvacet. To jste na něm dělal ještě při škole?
Ano, pro mě to byla diplomová práce. A dostali jsme za ni cenu děkana, takže asi dobré.
To se není čemu divit, když podobná aplikace u nás na trhu zatím není… Jak probíhá její uvedení do praxe? Mimochodem je třeba zmínit, že aplikaci neplatí rodič, ale školka…
Uvedení na trh proběhlo poměrně nedávno a zatím neznám aktuální výsledky z prodejů. Ale už víme, že jsme se možná v průzkumu měli zaměřit více na školky, protože zjišťujeme, že některým nestojí za námahu systém do praxe zavést. Takže čas ukáže, zda jsme něco podcenili, nebo jestli je třeba ještě něco podchytit… Prostě vysvětlit zákazníkovi, že tu máme něco, co mu usnadní práci, není zas tak jednoduché.
Pojďme k vašim koníčkům. Jedním z nich je hudba. Vývojařina a muzika – mají něco společného?
Pro mě to je komplexita. Hudba je pro mě o složitějším vnímání toho, co slyším… Bylo zjištěno, že lidé, kteří se věnují studiu a produkci hudby, zvyšují své kognitivní vlastnosti. Protože muzika nás nutí zapojovat mozek. A to se pak projeví i v ostatních odvětvích. Mám vypozorováno, že lidé, kteří se věnují technickým profesím, mívají zálibu v hudbě, která jiným může připadat složitá.
Takže v jaké máte zálibu vy?
Poslouchám tvrdší rock, líbí se mi kompozičně – dost často se podobá klasické hudbě. Mám rád elektrické kytary a zpěv v expresivnější podobě. Ale sám na kytaru hraju a zpívám spíše známější anglické a české písničky.
Vy i někde koncertujete?
Donedávna jsem hrával jen na akcích mezi známými. Koncem roku jsem měl ale možnost hrát na vánočních trzích v Ústí nad Labem a také na jamm sessions v pražském JammClubu. To pro mě byla nová a skvělá zkušenost. Hodně jsem si to užíval.
Jak vlastně dělíte svůj čas mezi práci a koníčky?
Musím s ním hodně pracovat. Když si spočítám, kolik hodin týdně strávím cvičením a aktivity s ním spojeným, muzikou a prací, uvědomuju si, že nemám kde přidávat. Protože cvičení věnuju i dvacet hodin týdně.
Tolik?!
Ano, ale je třeba ten čas počítat od chvíle, kdy se začnete chystat, až do momentu, kdy si připravíte jídlo, které musí po cvičení následovat… Víte, o zdravý životní styl se zajímám od svých čtrnácti let. A musím říct, že samotné cvičení nestačí. Je nutná i regenerace – například jóga či masáže. Prostě něco, čím tělo uvolníte.
Když jsem intenzivně cvičil a nevěnoval se protahování a uvolňování svalů, tak se mi stáhl hrudník do ne úplně zdravé pozice a dostavily se bolesti v oblasti hrudní chrupavky, ramenních kloubů a dalších částí těla. Takže když regeneraci zanedbáte, přijde zranění, bolesti nebo jiné problémy.
Pak je také hodně důležité studium, aby člověk věděl, co dělá.
A taky proč to dělá.
Přesně tak. Je tu ale ještě jedna věc. Sleduju, že je v dnešní době trend věci přehánět, zbytečně hrotit detaily. Ano, spousta lidí má například vrozenou nebo vypěstovanou intoleranci třeba na laktózu, zeleninu a je potřeba vypozorovat, co jim nedělá dobře. To jsou důležité detaily. Ale přemýšlet nad tím jestli je lepší margarín nebo máslo? Nebo jestli používat kokosový olej, dát si chia semínka, kustovnici? Není to špatný, ale proč o tom vůbec přemýšlet? Nad tím se přeci stráví spousta času a mentálního úsilí, které jde lépe investovat do mnohem důležitějších věcí. Když si místo toho dáte jednoduše jablko, prospějete si mnohem víc.
Takže když bych to měla zobecnit: zajímat se ano, ale nesmí to člověk přehánět.
Ano. Je potřeba zajímat se o to, co jím, co dělám a jak to dělám, abych si neublížil. Ale není třeba tolik řešit detaily.
A když se teda budu chtít zajímat o to, co jím, co mám podle vás sledovat, aby to nebyly ty zbytečné detaily?
To je podle mě v dnešní době ten největší problém – přebytek informací. Ale které jsou ty kvalitní? Řekl bych, že zpočátku je dobré číst z hodně zdrojů a sledovat, v čem se shodují. A tak si vybudujete pro vás ty důvěryhodné. Mně navíc pomáhají i známí – ať už to je nutriční terapeutka nebo fitness trenér. Nebo třeba youtube – kvalitní kanály o zdravé výživě.
Vrátím se ještě na začátek diskuse o cvičení – říkal jste, že je důležitá i regenerace…
… a dostatečný spánek. Třeba já, když intenzivně cvičím, potřebuju spát 9 hodin denně. Jinak jsem úplně mrtvý.
Řekla bych, že v dnešní době je 9 hodin spánku denně poměrně luxus. Na to máte čas?
Je to obráceně. Nemám čas na ty důsledky, které nastanou, když těch 9 hodin nespím. Zažil jsem, jaké to je, když regeneraci a spánek podceníte. A to se bavíme o velkých problémech, velkých nepříjemnostech, které vás pak stojí mnohem víc času.
Co se vám stalo?
Promiňte, ale o tom nechci mluvit… Víte, lidé chtějí všechno stíhat, spí jen šest hodin denně. Ale myslíte, že si takhle život užívají? Žijí ho naplno? Četl jsem zajímavou studii, kdy se zkoumaly dvě skupiny lidí. Jedni spali denně 8 hodin, druzí jen 6 – ti po 14 dnech vykazovali snížení intelektu, jako kdyby byli 48 hodin vzhůru. A nejděsivější na tom je, že zpočátku si uvědomovali, že se cítí hůř, jsou pomalejší, nemyslí jim to. Po těch čtrnácti dnech si ale nezvykli pracovat rychleji, ale zvykli si na to, že jim je špatně!
Takže když budu mluvit o sobě – zjistil jsem, že když víc spím, cítím se být víc sám sebou. A také, že nevydržím jet věčně na sto procent. To znamená, že lidé by si neměli dávat jako cíl své maximum.
Jak to myslíte?
Tělo má prostě nějaké zásoby, z nichž čerpá. A v okamžiku vyššího stresu, zátěže, to zvládá, protože má odkud brát. Ale co pak, až zásoby vyčerpá?
Proto by si každý, kdo chce ve svém životě něco změnit, ať už to je snížení váhy, nebo změna životního stylu, měl dávat nižší, zato ale dlouhodobé cíle. Není to o tom všechno změnit hned a radikálně, ale především o dlouhodobém, klidném přístupu a přemýšlení. Je totiž třeba respektovat realitu, brát věci, jaké jsou.
Foto: Archiv J. Bradáče