Když se můj věk závratnou rychlostí blížil ke čtyřicítce, čím dál víc jsem si začala uvědomovat, že čas strašně rychle letí. A čím dál víc jsem toužila po dítěti. Jenže…

Říká se, že úderem čtyřicátého roku člověk začne bilancovat. Nevím, jak je to u ostatních, ale já se začala za svým dosavadním životem ohlížet už mnohem dřív.

Několik životních kotrmelců

Zažila jsem toho spoustu a o žádném životním období nemůžu říct, že bych ho nejradši vymazala. I negativní zkušenost je dobrá. Člověk se z ní poučí a jde dál. A věřte, že i já udělala několik kotrmelců, na které zrovna pyšná nejsem.

Víte, myslela jsem si, že budu klavírní virtuózka. Naštěstí jsem se dost brzy naučila být sebekritická, a tak jsem už za studií uznala, že zdaleka nejsem tak dobrá na to, aby se mi vyplatilo dál dřít jak mezek, nemít pomalu žádné prázdniny, volno a z víkendových návštěv u rodičů znát jen cestu do ZUŠ (tam jsem celé dny cvičila) a zpět.

Na prvním místě práce

A tak jsem se krátce po vysoké škole náhodou stala novinářkou. Je to zvláštní, nikdy jsem si nepomyslela, že mi osud do cesty nastrčí tak zajímavou profesi. Na muziku, které jsem se intenzivně věnovala dvacet let, jsem ale nezanevřela. Jen jsem poznala, že mě baví i něco jiného.

Práci jsem dlouho řadila na první místo. A možná ještě výš. A když mi začalo táhnout na čtyřicítku, tak jsem si uvědomila, že tohle byla jedna z chyb, které jsem v životě udělala. Ale bohužel čas nejde vzít zpátky! Být ambiciózní, milé dámy, je dobré. Ale je třeba si uvědomit, že když chcete být mámou, je třeba si včas říct: STOP! Protože biologické hodiny dělají ťik, ťak, ťik, ťak…

Kdy do toho praštíte?

„Kdy do toho konečně praštíte?… Vy si s dítětem teda dáváte načas! … Tak co miminko, už?“ Podobnými otázkami mě začali bombardovat mí známí stále častěji. Zpočátku jsem odpovídala: „Na všechno je dost času.“ Nebo: „Až to přijde, tak to přijde,“ či „Neboj, dočkáš se.“

Po čase se mi ale už tak zlehka podobné věty neříkaly. Navíc mě stálo hodně úsilí nedávat na sobě znát zklamání. Zklamání z toho, že zatímco všechny mé kamarádky už doma nějaké to škvrně mají, my jsme s partnerem stále sami. V šestatřiceti mě do chmurné nálady začaly dostávat i řeči typu: „Žena by své první dítě měla porodit do třicítky… Po pětatřicítce? To je těhotenství už strašně rizikové…“

Kolik je vaší vnučce?

Jednou mi zase známá vyprávěla příhodu: „Představ si, potkala jsem na hřišti ženu, kolik jí mohlo být? Tak okolo čtyřicítky. Byla tam s nádhernou holčičkou. Ptám se jí: Kolik je vaší vnučce? Jí ztuhnul úsměv na rtech. To není vnučka. To je moje dcera! Bylo mi tak trapně. Ale když tyhle staré maminy fakt spíš vypadají jako babičky…“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet. Když viděla, jak jsem jen zdvihla obočí, zrudla: „Takže trapas podruhé. Promiň, nemyslela jsem to tak…“

Co dodat? Ani nevíte, kolikrát jsem chtěla na všechny zařvat: „Rádi bychom už měli miminko, ale bohužel! Tak co asi tak máme dělat?!“ Jenže jsem stejně vždycky jen pokývala hlavou a dál poslouchala řeči o přestárlých matkách. A doma tiše brečela do polštáře.

Vše rozhodl obrázek z ultrazvuku

Jednoho dne mi moje nejlepší kamarádka beze slova v práci na stůl položila obrázek z ultrazvuku. „Čí to je?“ zeptala jsem se bez zájmu. „Moje!“ odpověděla.

V tu chvíli mi překvapením spadla čelist. Byl to šok. Nemohla jsem uvěřit, že je tě-ho-tná. Když její chlap dítě nechtěl. A ve svém rozhodnutí zůstat bez potomka byl dost neoblomný. „Dítě? V žádném případě!“ opakoval při každé příležitosti. A teď jsem s úžasem zírala na tu malou fazolku na ultrazvukovém obrázku.

S radostí, kterou jsem měla, se ale ve mně mísil i smutek z toho, že v té době mně být matkou zatím souzeno nebylo. Počít se nám nedařilo několik měsíců, rok, dva.

A tak, jak jsem v ruce žmoulala ten obrázek z ultrazvuku, jsem se rozhodla. Půjdeme na umělé oplodnění. Partner souhlasil. Začala jsem se těšit, že se snad konečně na nás usměje štěstí. Kdybych v tu chvíli tušila…

(pokračování příště)