Aby srnčí mámy neplakaly

Lesník a myslivec Petr Slaba stál u zrodu projektu, který pomáhá vzájemně komunikovat zemědělcům, myslivcům a dobrovolníkům, aby společně zachraňovali bezbranná mláďata zvěře, zejména srnčí, před krutou smrtí pod ostřími zemědělských sekaček. Projekt za dobu své existence zachránil tisíce mláďat před posečením a dále se rozrůstá.

Co bylo pro vás impulzem k této aktivitě? 

Mým největším koníčkem je příroda a myslivost, která se stala i mým životním stylem, filosofií a posláním. Asi před pěti lety jsem v období června procházel naší honitbou, kde zastávám funkci mysliveckého hospodáře, a naskytl se mi nečekaně drastický obrázek, kdy při senoseči na relativně malé ploše bylo posekáno větší množství malých srnčat. Srny totiž do vysoké trávy odkládají svá srnčata a přicházejí k nim v prvních dnech pouze na kojení. Chrání tak srnčata před nebezpečím a predátory. Večer po senoseči jsem pak pozoroval jednu ze srn, stála a naříkala u mrtvého srnčete. Byl to velice emotivní zážitek, který mne inspiroval k napsání článku Smutná srnčí máma na mé facebookové stránky. Jako myslivec jsem samozřejmě věděl, že při senosečích umírá ročně spousta mláďat převážně srnčí zvěře, už dříve jsem se tak jako jiní myslivci věnoval ochraně a prevenci, ale tentokrát mne ještě navíc rozhněvala slova zemědělce, který louky v té době obhospodařoval. Byla velmi příkrá a neurvalá a pomyslný pohár mé trpělivosti přetekl. Článek během měsíce sdílelo asi třicet tisíc lidí. Smutná srnčí máma na Facebooku konečně otevřela oči lidem, kteří o problematice senosečí do té doby neměli ani tušení, a strhla se doslova vlna podpory a nápadů, jak pomoci.

Mohl byste krátce představit projekt Zachraň zvíře před sekačkou, jehož jste spoluzakladatelem? Kdy vznikl, kdo všechno se do něj může zapojit, jakým způsobem?

V době, kdy se začalo o této problematice mnohem více veřejně hovořit, mě oslovil ministr životního prostředí Richard Brabec a společně s kolegy myslivci Lubošem Hajným a Jiřím Kasinou, šéfredaktorem časopisu Myslivost, jsme si dohodli schůzku na ministerstvu. Pan ministr nás pozorně vyslechl a navrhl, že by rád z pozice ministerstva pomohl a zaštítil jako partner celý projekt. Vzápětí se přidala provozně-ekonomická fakulta České zemědělské univerzity a ve spolupráci vznikl internetový portál senosec.czu.cz, jehož hlavním významem je vzájemná komunikace při senosečích mezi zemědělci, myslivci a dobrovolníky. Zájem z řad veřejnosti nás velice těšil a vzhledem k tomu, že často sami myslivci nemohou stihnout preventivní opatření při záchraně mláďat, napadlo nás, že by i na tomto portálu mohli být zapojeni lidé z řad veřejnosti a dobrovolníků, kteří by myslivcům byli nápomocni. Portál měl ovšem v začátcích problémy s fungováním a nenaplňoval naše představy, a tak jsme se rozhodli společně s Luboše Hajným a Radomilem Holíkem další rok vytvořit projekt Zachraň zvíře před sekačkou jako skupinu na sociální síti Facebook, což nám přišlo lépe uchopitelné pro širší veřejnost. Samozřejmě s tím, že bude i nadále trvat vzájemná podpora s portálem https://senosec.czu.cz/

Jak facebooková skupina funguje? Svoláváte lidi nebo již necháváte na nich, aby se domlouvali s místními myslivci a zemědělci? 

Skupina funguje v několika směrech. Především se snaží poradit lidem, jak mají při záchraně postupovat, na to vždy klademe velký důraz. Stávalo se nám totiž, že spousta nadšenců udělalo na loukách při „rádoby záchraně“ více škody než užitku. Dobrovolníci nemohou procházet louky sami a vynášet srnčata, vždy je potřeba se senosečích zkontaktovat s místními myslivci, nabídnout jim pomoc. Myslivci znají jak místní podmínky, tak i zemědělce a jen ve vzájemné dohodě se dají opatření k záchraně mláďat zorganizovat. Dalším smyslem skupiny je informovat o nových zařízeních, jako jsou různé plašiče zvěře, vyhledávání zvěře pomocí dronů, termokamerami nebo jinými technickými prostředky. Skupina nabízí výměnu zkušeností a inspiraci, co se kde osvědčilo.

Hlavním významem facebookové skupiny i portálu je komunikace, tedy propojení mezi myslivci, zemědělci a dobrovolníky a možnost nahlášení termínu senosečí. Jen na vysvětlenou – zemědělci mají ze zákona povinnost nejen používat plašiče, ale také minimálně s jednodenním předstihem hlásit myslivcům termín sečení porostu, aby ti měli dostatek času a podnikli opatření na plochách, kde se bude sekat. Bohužel se často hlásí termín na poslední chvíli, svoji roli hraje i počasí, seče se třeba i na více místech v honitbě, a tak je problém narychlo svolat potřebný počet myslivců, kteří musí porosty projít, zapachovat, instalovat plašiče nebo vynést nalezená srnčata. Věřte, že procházet husté porosty je docela náročné fyzicky i časově. Proto se hodí každý pomocník, pomáhají nám samozřejmě rodinní příslušníci, sousedé a známí. Ale díky elektronické komunikaci můžete oslovit mnohem více lidí v jednom okamžiku, můžete nahlásit termín a místo srazu. Těší nás, že se díky tomu někdy přihlásí lidé i z velké dálky, většinou nemyslivci, kteří mají rádi přírodu a chtějí pomoci. Bohužel ale stále zbývá mnoho míst, kde je třeba ošetřit porosty, rádi bychom, aby se tato aktivita více dostala do povědomí veřejnosti.

Proč se vlastně zejména srnčata dostávají do tak velkého ohrožení?

Srny většinou kladou svá mláďata od května do poloviny června. Tedy v době, kdy jsou bohužel trávy, jeteloviny či vojtěšky dostatečně vhodné na sušení, senáže a s nejlepšími nutričními vlastnostmi vhodnými pro krmení hospodářských zvířat. Srny se cítí v těchto lokalitách bezpečné před lidmi a predátory, a tak v nich mláďata ukrývají, aby mohla v klidu dospět. Srna mládě odloží a sama zalehne několik desítek metrů od něj a navštěvuje ho v prvních dnech jen při krmení a očistě. Vyhodnotí-li, že hrozí mláděti nebezpečí, odskočí a snaží se predátora či lidi upoutat na sebe a odvést je pryč. Srnče má zase jako obranný reflex to, že se schoulí do trávy a nehybně leží, navíc srnče skoro nevydává žádný pach a je svým zbarvením v trávě maskované. Malé srnče se proto před sekačkou do poslední chvíle ani nehne, i když traktor jezdí několik metrů od něj. Pud sebezáchovy mu velí vyskočit, až když je sekačka těsně u něj, to už je ale pozdě a křehký tvor nemá proti mohutnému stroji šanci. Následky jsou fatální, ba co hůř, bohužel se stává, že žací stroj srnče těžce zraní, například dochází k amputaci běhů a nikomu bych nepřál jak pohled, tak i zvuk, kdy nebohé zraněné srnče zoufale volá svoji mámu o pomoc. Mockrát už jsem byl takové situaci přítomen a věřte, že to, co se děje a co pak musíte jako poslední povinnost vůči srnčeti udělat, s vámi tak zacloumá, že si to zapamatujete na celý zbytek života. Víte, že srnče má nejkrásnější oči, po myslivecku světla, která bůh divokému zvířeti kdy do vínku dal? A víte, jak moc je těžké, je navždy zavřít, když na vás hledí z poraněného tělíčka? A právě proto je prevence a každá pomoc velice důležitá, ale musí se udělat tak, jak se má.

 

Skupina jako záchrannou metodu používá takzvané vyhánění, někteří odpůrci této metody ale tvrdí, že se srnče buď na místo, odkud bylo vyhnáno (vyneseno) vrátí, anebo, je-li to daleko, srna ho již nenajde a srnče zemře. Já ale věřím, že vaše zkušenosti jsou jiné a že tato aktivita skutečně pomáhá, můžete tedy popsat, jak to funguje? Můžeme zachránit již narozené srnče v oblasti, kde se bude brzy sekat? Jaká všechna zvířata jsou sečením ohrožena? 

Jeden z velmi dobrých a osvědčených způsobů je plašení zvěře před sečí. A to za pomoci lidí, psů na vodítkách, pachových zradidel, akustických či zrakových plašičů. Srny nemají rádi neklid a cítí-li, že je v louce nebezpečno, dokáží si odvést mláďata pryč, zachránit je před pokosením, ale musí mít na to dostatek času. Nefunguje to ale na sto procent. Srnče, byť několik hodin staré, se sice již dokáže postavit, ale nedokáže v tak nízkém věku následovat matku v hustém porostu, i proto ho nechává matka raději ve vysoké trávě ukryté. Najdeme-li proto srnče při procházení před senosečí, nemá smysl ho hned vynášet, musíme dát nejprve možnost srně, aby si své srnče v klidu v noci odvedla. Místo je dobré si označit a druhý den, těsně před senosečí místo zkontrolovat. Pokud je srnče na místě, pak už nezbývá srnče opatrně, nejlépe gumových rukavicích a zabalené do trávy, odnést na bezpečné místo, na kraj lesa, kde si ho srna dokáže najít. Je velmi důležité nesahat na srnče holýma rukama, aby na něm neulpěl lidský pach, srna by srnče jinak odmítla.  Proto musím připomenout, že je opravdu velmi důležité spolupracovat s myslivci, kteří lokality, kde se seká, znají, vědí, kam mládě odnést a jak postupovat při jeho záchraně. Nikdy by neměli dobrovolníci jednat na vlastní pěst bez domluvy s myslivci či zemědělci. Zbrklé a neuvážené chování způsobí jen zlou krev a dobré věci nepomůže. Kromě toho se v loukách nachází i mláďata jiné zvěře, třeba malí zajíčci či snůšky bažantů, a tam se musí postupovat zase trochu jinak, to je na další povídání.

Jistě je nejlepší, aby srny mláďata do rizikových luk vůbec nekladly. Tohoto lze také docílit např. procházkami se psy? Zaměřuje se skupina i na tuto prevenci?  

Samozřejmě i takovéto možnosti se nabízí, zkouší a mluví se o nich, ale myslím, že zamezit kladení srnčat jde jen někde. Zkouší se produkty na bázi pachových zradidel, zvuková a světelná zradidla, které se umísťují do luk před kladením srnčat. Vše je ale zatím jen ve fázi vývoje.

Co tedy konkrétně má dělat člověk, třeba i majitel pejska, kterému problém není lhostejný a chce pomoci? A co by naopak dělat neměl? 

Majitelé psů mohou pomoci při preventivním procházení luk se psy na vodítku, při zneklidňování a zapachování louky. Jak již jsem několikrát zmínil, vždy jen po domluvě s místními myslivci či zemědělci, není možné se jen tak svévolně a bez oznámení procházet loukami, byť by to bylo v dobrém úmyslu. Vím, že na mnoha místech komunikace nefunguje, volají nám zájemci, že myslivci nemají zájem, že se nechtějí domluvit. Ale je třeba vytrvat, nenechat se odradit, nakonec i facebookové stránky jsou důkazem, že se postupně na mnoha místech podařilo pomyslné bariéry prolomit a že se stále na více a více místech daří domluvit a zorganizovat opatření k záchraně srnčat. Ale oproti době, kdy jsme začínali s projektem a kampaní, se situace na mnoha místech změnila jednoznačně k lepšímu. A troufnu si říci, že se za tu dobu díky tomu zachránilo tisíce mláďat před posečením.

Setkáváte se jako myslivec s předsudky s touto profesí spjatými? Jaké jsou ty nejčastější? 

Samozřejmě že ano a díky této kampani, ale i jiným mým aktivitám spojených s myslivostí, kdy jsem se dostal do veřejného podvědomí, jsem už byl často terčem nepříjemných a urážlivých útoků na svou osobu, rodinu či kolegy, se kterými spolupracuji. Jsem přesvědčen, že pokud chci s někým o nějaké činnosti vést dialog, tak se vždy nejprve musím ptát, o čem vlastně daná věc je a čím se zabývá. Stejné je to i s myslivostí, která byla před pár lety zapsána na seznam národního nehmotného kulturního dědictví naší země. Asi jen tak by se na tak čestné místo nedostala. Problém je ten, že naše společnost dnes jedná a myslí ve většině případů jen tak, jak to řeknou v médiích, často bulvárních. O myslivosti se často publikují naprosté nepravdy a schválnosti, proto je i pohled veřejnosti na myslivce mnohdy špatný. Většina lidí si myslivost spojuje jen s lovem. Jenže tak to vůbec není, to už se ale v médiích nedozvíte. Hlavním posláním myslivosti už od jejího počátku je především ochrana a péče o zvěř a přírodu jako celek. Myslivost má celou škálu zaměření, specifickou mluvu, oblékání, hudbu, tradice. Učíme děti jak se k přírodě a v přírodě chovat, pořádáme spoustu kulturních akcí, přednášek, věnujeme se loveckým psům, loveckým dravcům, odpracujeme ročně tisíce brigádních hodin na zvelebování krajiny a spousty dalších a dalších věcí. A to je to, o čem se skoro vůbec nepíše.

Kdo je vlastně typický myslivec?

Myslivost už není výhradně doménou mužů, ale je v ní rok od roku stále více žen. Myslivci jsou lidé různých povolání a jsou mezi nimi lesníci, lidé z dělnických profesí, policisté, doktoři, právníci, zdravotní sestry, mediálně známí lidé, sportovci. Prostě celá škála těch, kterým se myslivost dostala pod kůži, je pro ně často i životním stylem. Samozřejmě že nedílnou součástí myslivosti je i lov. Stejně tak jako i v jiných různých odvětvích lidských činností a oborů se i mezi myslivci najdou jedinci, kteří dokáží svým chováním kazit práci a poslání těch ostatních slušných a odpovědných. Ale teď mi odpovězte, podíváte-li se každý z vás ve svých domácnostech a ve svých lednicích, kolik používáte produktů ze zvířat, která byla zabita na jatkách a vychována pro naši potřebu, jsme my myslivci opravdu ti nejhorší? Je na produkci zvěřiny jakožto čistého a v podstatě ekologického přírodního produktu něco špatného? Umí si někdo porovnat, jakou cestou se na stůl dostane vepřové nebo drůbeží a maso a jakou cestou zvěřina? A zamyslíte-li se pořádně, tak i problematika senosečí, při kterých ročně zahyne tisíce mláďat zvěře, ptáků a dalších různých živočichů, je vlastně problém nás všech. Vždyť pro koho zemědělci dělají seno? Přece pro hospodářská zvířata. A komu a na co slouží hospodářská zvířata? Takže vlastně i ta srnčata bohužel často padnou za oběť sekačkám ve prospěch toho, aby lidé mohli mít na stole mléko, hovězí maso či jiné potraviny. Přemýšlejte o tom!