Moje cesta, která vedla k rozhodnutí, že s partnerem podstoupíme umělé oplodnění, byla až moc dlouhá. O to víc jsem si přála, aby ta další, na jejímž startu jsem se ocitla, byla podstatně kratší.

Byla jsem šťastná, že se partner za naši neplodnost nestyděl. A dokonce neměl problém se na toto téma bavit třeba i se svými přáteli. Kdysi jsem totiž četla reportáž, ve kterém autorka neplodné páry vylíčila jako „chudáky“, kteří se ostatních straní, uzavřou se radši ve svém světě a utápí se ve svém zoufalství.

Dost mě to rozčílilo. Copak já jsem nějaký zoufalec? Nebo je to opravdu tak, že se mnozí stydí o svém problému nahlas mluvit? Vlastně nevím…

Byznys založený na neplodnosti

Takže my teď stáli před důležitou otázkou. Jak vybrat tu správnou specializovanou kliniku? Když si totiž otevřete počítač, tak jen v Praze vám jich vyhledávač vyplivne několik. A to bylo něco pro mě.

Číst recenze a studovat ceníky mě po chvíli přestalo bavit. Už také proto, že jsem se kvůli tomu stále víc utvrzovala v přesvědčení, že takové centrum reprodukční medicíny je skvělá mašina na prachy. Byznys založený na neplodnosti. Dost hrozná představa. K cenám se ale ještě dostanu později.

Nakonec jsem dala na doporučení mého gynekologa. Zvolili jsme kliniku, která mi ostatně už dřív byla nejsympatičtější.

Naděje, smutek a odevzdání

Objednání netrvalo dlouho. A já ožila. Protože jsem najednou měla pocit, že moje otěhotnění je už téměř hotová věc. A v duchu jsem si, já bláhová, plánovala, jak brzy oznámíme rodičům šťastnou novinu.

Když jsme poprvé přišli na kliniku, sedělo před několika ordinacemi asi pět párů. Jejich tváře byly jasně čitelné. V jednom se odrážela naděje – zřejmě byli stejně jako my teprve na začátku své cesty, druhý doprovázel smutek, u ostatních bylo patrné naprosté odevzdání.

A další přicházeli. Vesměs v našem věku. Jen jeden muž, který měl po boku štíhlou mladou blondýnu, byl dle mého odhadu šedesátník. Bože, tolik lidí?!

Ročně se ze zkumavky narodí až 6000 tisíce dětí

Čemu se divím. Statistiky jsou prostě šílené. Každý pátý pár je neplodný! A situace se má dle odborníků zhoršovat.

Co je příčinou? Gynekologové uvádí, že tou nejčastější a nejhorší je zvyšující se věk prvorodiček (z biologického hlediska je ideální věk pro otěhotnění 18 . až 25. rok). Na druhé místo řadí kvalitu spermií (za posledních pětadvacet let klesl počet mužských spermií o 60 %) a třetím důvodem neplodnosti je neprůchodnost vejcovodů. A tak není divu, že se ročně u nás narodí pět až šest tisíc dětí ze zkumavky…

IUI hradí pojišťovna šestkrát za rok

V ordinaci nás přivítala poměrně mladá paní doktorka s ruským přízvukem. Sice mile, avšak jakoby bez zájmu s námi rozebírala náš problém. Taky nám na začátku této půlhodinové konzultace nezapomněla sdělit, že pokud chceme, ceník jednotlivých zákroků nehrazených zdravotní pojišťovnou si můžeme vyzvednout na recepci.

Když jsme souhlasně odkývali, začala dál monotónně vysvětlovat například rozdíl mezi intrauterinní inseminací (IUI) a in vitro fertilizací (IVF) a možná rizika. Rozhodli jsme se poprvé zkusit první možnost – IUI, pojišťovnou hrazený šestkrát za rok.

Úspěšnost IUI? 5–15 procent

Intrauterinní inseminace (IUI) se může provádět i bez hormonální stimulace, tudíž je (na rozdíl od IVF) zdarma. Doporučuje se párům, s nejasnou příčinou neplodnosti, kde má buď partner horší – nikoli patologický – spermiogram, nebo žena trpí poruchou hormonální regulace. Podmínkou je však alespoň jeden průchodný vejcovod.

Pokud tohle splňujete, tak vám lékař v době ovulace bez nutnosti anestézie zavede speciálním katetrem partnerovo zkoncentrované a pročištěné sperma přímo do děložní  dutiny. Není to bolestivé a jdete hned domů. Úspěšnost je však, podle slov oné paní doktorky s ruským přízvukem, 5 až 15 %.

My jsme mezi ty šťastné po prvním pokusu nepatřili. Tak třeba příště, povzbuzovala jsem se…

První díl z cyklu Jak jsem se rozhodla jít na umělé oplodnění si můžete přečíst ZDE.