Mnoho nocí strávila na lince důvěry, je autorkou knih o výchově a rodičovství, pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi, také ve své soukromé praxi a v neposlední řadě je maminkou tří dětí. Představujeme vám psycholožku Pavlu Kouckou.

Věnujete se zrání osobnosti. Co si pod tím máme představit?

Myslím, že na sobě můžeme pracovat celý život. Celý život se můžeme vyvíjet, stávat se moudřejšími, tolerantnějšími, ale i třeba schopnějšími hájit svá práva či práva slabších. Schopnějšími přijímat i odmítat. Ráda pomáhám lidem hledat sebe samé, rozvíjet svůj tvůrčí potenciál, schopnost vztahovat se ke světu a radovat se z něj. Pracuji s dospělými klienty, a to jak v rámci poradenství, tak psychoterapie: individuální, párové i skupinové. Často pracuji s tématem smyslu bytí, řešíme různé krizové momenty, ale věnujeme se i zvládání běžných denních záležitostí: partnerské komunikace, výchovy dětí, vztahů obecně.

Často pracujete s rodiči. S jakými problémy za vámi nejčastěji přicházejí?

Řešíme vše od běžných starostí typu: dítě se vzteká, špatně jí, neumí samo usnout… až po vztahové a ideové záležitosti: neshody ve výchově a obavy, že nejsem dost milující, dost trpělivý a tolerantní. Hodně také řešíme únavu a vyčerpání. Dnešní rodiče jsou celkově vzato velmi angažovaní ve výchově a péči o své potomky, jsou i perfekcionističtí, sečtělí… a přes to všechno, anebo někdy i právě proto, se jim nedaří. Často pomáhám rodičům uvolnit jakousi perfekcionistickou křeč, protože se stává onou pověstnou, nejlepšími úmysly dlážděnou, cestou do pekla. Pracujeme na tom, aby se rodiče zklidnili, a oni, i jejich děti, mohli žít spokojeněji.

Někdo říká, že rodiče by dokonce měli dělat chyby…

No ano, však jsme lidé, ne roboti. Někdy děti dokonce schválně zlobí a provokují, když tuší, že se děláme lepšími, než jsme. Nemyslí to špatně, ony prostě chtějí opravdové rodiče, nikoli tátu, který má vždycky pravdu a maminku s usměvavou maskou na obličeji. A jde i o to, že děti potřebují od někoho odkoukat, jak se s chybami zachází: Co mám dělat, když něco zkazím? Jak se k tomu postavit, jak to napravit? Takže i proto je třeba, abychom chybovali. Ale ne, že se budeme dělat dokonalými, a pak schválně uděláme chybu s edukačním cílem! Tak ne. Buďme opravdoví a upřímní, k dětem i k sobě samým.

Jak přistupujete k maminkám v azylovém domě?

V zásadě stejně, jako k soukromým klientům. Snad jen o něco málo víc zprostředkovávám informace. Maminky z azylového domu jsou v průměru méně vzdělané, méně sečtělé a často podléhají různým mýtům. Někde něco slyšely a berou to jako fakt. Lehce podléhají tlaku reklamy. Pomáhám jim se zorientovat v tom, co je věrohodná, ověřená a pravdivá informace, a co je zavádějící. Občas se zde setkávám i s takovými přesvědčeními, jako že umělé mléko je pro dítě lepší než mateřské, že nejlepší výchovný prostředek je „jedna přes zadek“, nebo že na dítě nemá cenu mluvit dřív, než se rozmluví samo.

Intenzita rozvodovosti je nejvyšší v období tři až šest let od uzavření manželství. Jaký je váš názor na rozvod, neúplnou rodinu?

To je hrozně široká otázka. Myslím, že je na jednu stranu dobře, když lidé ukončí vztah, v němž se trápí. Na druhou stranu mi přijde sobecké a nemístné ukončit vztah, v němž jsou děti, jen proto, že „slečna odvedle je prostě úžasná!“ nebo že „nám láska nějak vyprchala, odcizili jsme se.“ Na vztahu je třeba pracovat, rozvíjet ho, pečovat o něj. Jinak samozřejmě láska vyprchá, odcizíme se a dřív nebo později nás zaujme někdo nový.

Lidé, kteří to nezažili, si jen těžko dovedou představit, co rozvod znamená. Pro děti, ale i pro manžele samotné. Současná soudní praxe totiž většinou nevede ke smíru a dohodě, ale naopak spory dmýchá. Někteří advokáti to berou jako boj a vyloženě své klienty do boje poštvávají: na tom druhém hledají cokoli špatného a popisují je v tom nejhorším světle. To pochopitelně provokuje protiúder a nenávist na obou stranách sílí. A děti jsou uprostřed té palby, vnímají, že ti, co je z lásky zplodili, na sebe nyní házejí špínu, ubližují si a dokonce si i ubližovat chtějí. Svět dětí se otřásá v základech.

A je na vině vždycky jeden partner?

Většinou jsou spoluviníky oba a někdy má určitý podíl i okolí – další blízké osoby. Nejčastěji jsou v této souvislosti zmiňovány tchyně, ale nejen ony. V určitém množství případů však lze připsat vinu výhradně jednomu partnerovi. Jde většinou o jedince s vážnější poruchou osobnosti – například narcistickou, závislou, disociální… Žít s takovým člověkem v partnerství je utrpením, ať děláte, co děláte. A rozejít se s ním je taky utrpení, takže jen hledáte cestu, abyste se z toho vy i vaše děti dostali s co nejmenšími zraněními.

Nejvíce žen, které podstoupily potrat, bylo svobodných, a to jak v kategorii vyvolaných potratů, tak i u samovolných. Proč tomu tak, podle vás, je?

Tento fakt můžeme brát jako potvrzení toho, že manželství a klasická rodina má svůj smysl a význam. Hlavní důvod bude ovšem ten, že mezi ženami, které otěhotněly mimo manželství, je více těch, které otěhotněly nechtěně. Jsou příliš mladé, partner není ochotný se o dítě starat, nemají vhodné sociální zázemí… Častěji se proto rozhodují pro umělé přerušení těhotenství.

A spontánní potraty?

Náš reprodukční systém je velmi ovlivnitelný psychickými faktory. Řada žen má zkušenost, že při stresu se například opozdí menstruace, nebo naopak přijde dřív. A podobně je psychickými faktory ovlivněna i pravděpodobnost spontánního potratu. U svobodných žen je vyšší, protože mají v průměru horší podmínky pro péči o dítě, těhotenství je více stresuje. Navíc svobodné ženy, častěji než vdané, žijí nevázaným způsobem života, do něhož patří cigarety, alkohol či jiné drogy. A ty pravděpodobnost potratu taktéž zvyšují.

Sama jste maminkou tří dětí. Přenášíte svou praxi do soukromí?

Myslím, že ne. Řídím se spíše intuicí než vědomostmi z knih. A ani manžela ve výchově nikterak nekoriguji. Má své způsoby a já to respektuji. Zajímavé by ovšem jistě bylo položit tuhle otázku za pár let našim dětem.

Proč dnešní ženy čekají s početím potomka, tzv. „po třicítce“, dávají přednost kariéře? Je to opravdu o tom, že chtějí své budoucí dítě zajistit?

Těch faktorů je víc. Vedle sociálního zajištění je zde také společenská norma: ty samé tlaky na zplození dítěte, které od svého okolí dříve zažívaly ženy po dvacítce, zažívají dnes až právě okolo třicítky. Navíc dnešní mladí lidé déle studují, mají možnost cestovat a tak dále. Je to jedno k druhému.

Měl by rodič věnovat svůj veškerý čas dítěti, nebo by se měl soustředit i na sebe samotného?

V rodinném systému je třeba, aby byly uspokojovány potřeby všech členů. Potřeby malých dětí jsou sice důležitější, to ale neznamená, že by na sebe rodiče měli přestat myslet. Musíte pečovat i o sebe, protože jinak ve vás narůstá frustrace a časem i hněv, případně smutek. A to není dobré ani pro vás, ani pro dítě. Děti obětujících se rodičů navíc mají potíže s osamostatňováním, protože rodičům tím berou smysl jejich bytí.

Co byste vzkázala našim čtenářkám? Jak se stát dobrým rodičem? Jak být se sebou spokojená?

Dnešní rodiče jsou většinou příliš aktivní, příliš angažovaní. Chtějí být perfektními rodiči a své děti maximálně rozvíjet. A pak jsou unavení, vyčerpaní a frustrovaní. Pomůže, když se uvolní, nechtějí všechno, a navíc perfektní. Když se rodiče uvolní, jsou šťastnější. A šťastnější jsou i jejich děti. Když jsou děti v poklusu mezi školou, kroužky a tréninky, rozvíjejí své schopnosti a dovednosti, ale šťastné bývají zřídka. A navíc nerozvíjejí jiné a řekla bych i podstatnější záležitosti: svou osobnost, vztahy a vazby. Děti si potřebují hrát a občas i jen tak lelkovat a bloumat. Takže: rodiče, uvolněte se, méně je často více.